Proc podporovat squatování?

Dům, který neobývají lidé, je jako tělo bez srdce. Bez života. Bez tváře. Prázdných domů jsou v Praze stovky. A stovky mladých lidí budou ještě dlouhá léta shánět levný byt či podnájem, který by jim umožnil osamostatnit se. Squateři začali chátrající domy obsazovat a využívat. Na vlastní náklady uskutečňují základní opravy a úpravy objektů nutné k zabezpečení přijatelných podmínek pro bydlení. Spravují střechu, zavádějí elektřinu a vodu. S nimi přichází do domu život, iniciativa a akce. Většina squatů nejsou domy jako každé jiné. Obyvatelé squaterských komunit hledají nové formy soužití a mezilidské komunikace, snaží se žít v pospolitosti, solidaritě a vzájemné toleranci. Ve squatu se pracuje společně bez nároku na finanční zisk.

Pro alternativní subkulturu bývají právě squaty prostorem k nezávislé tvůrčí činnosti. Vznikají zde kluby, čajovny, netradiční galerie, ateliery či informační centra. Pořádají se koncerty, besedy, workshopy nebo se hraje amatérské divadlo. Právě zde se tvoří autonomní kultura, nezávislá na všemocných penězích hudebního a zábavního průmyslu. Penězích, které znásilňují hodnoty protestu, nezávislosti a svobody,  a devalvují je na úroveň spotřebního zboží, na kterém se dá dobře vydělat.Squaty jsou ve svém příspěvku specifické alternativní kultury otevřeny všem neprofitním a svobodu respektujícím umělcům. Jejich hlavní kladem je, že lidé pohybující se kolem squatové scény, kulturní hodnoty pasivně nekonzumují, ale všichni je aktivně utvářejí. Takovou zainteresovanost části mládeže a přímý vliv na tvorbě si například rockové kluby nemohou dovolit, vzhledem k nekompromisnosti komerčních tlaků. Squaty jsou konstruktivní alternativou k odcizenému systému podřízeného člověka profitu. Squatová scéna dokáže být i za zcela provizorních podmínek víceméně soběstačná.

Přestože je squatování právními normami postaveno za hranici zákona, není to činnost proti společenská. Obsazení prázdného domu nepoškozuje zájmy společnosti, ale pouze spekulantů s nemovitostmi a bohatých firem skupujících domy k vybudování luxusních kasin, hotelů a nákupních center. Mezi squaty nepočítáme ani doupata narkomanů, ani obsazené domy, které jejich majitelé demolují. Squateři se ke svému „trestnému činu – obsazení“ většinou rychle přihlásí a snaží se o dohodu s majitelem objektu. O legalizaci pobytu. Proč by mělo být takové jednání kriminalizováno?

Ve squatu Ladronka jsme zorganizovali přes 30 koncertů kapel ze 14-ti zemí světa, několik výstav a divadelních představení. Bez jediné koruny od státu, či firmy. Desítkám turistů jsme umožnili bezplatné ubytování. V Holandsku, Německu a na Slovensku pro nás proběhly benefiční koncerty. Copak taková subkultura nemá právo na přežití?

Společnost by svou demokratičnost měla poměřovat svým vztahem k menšinám. Zdá se však, že společnost podřízená nutnosti zisku může být stejně svazující a zužující svou pluralitu, jako systém státního totalitarismu. V některých zemích  předcházejí konfliktům majoritní společnosti s okrajovými subkulturami podporou při vytváření autonomních sociálně-kulturních center jako je Ladronka. U nás squaterům patří policejní šikana a hrozí vězení. 1.března 1995 má skončit snaha skončit snaha skupiny mladých lidí o seberealizaci, jejich boj proti nudě, apatii, jejich hledání vlastní cesty. To vše nahradí „hotel střední kategorie“, kterým se má Ladronka stát.

Až budeme krást jako někteří, budeme mít vlastní byty. Až dostatečně ohneme páteř pod mocí peněz , budeme mít prostor pro přežití. Jenže pak už nebudeme potřebovat žádnou alternativu.

squateři z Ladronky  27.1.1995  

převzato z brožurky: Autonomní centrum Ladronka, Usedlost Ladronka Minulost a současnost, 1996